Silvestr na Dachsteinu

Za dlouhých zimních večerů se vymyslí ledasco. No už ani nevím kdo to byl, ale onen typ (od slova týpek) prohlásil: "Proč neoslavit přicházející rok 2000 na Dachsteinu ve výšce 2000 m.n.m. ?" no a jelo se.


Čtvrtek 30.12. -ráno.Den před odjezdem nás odrazovali skoro všichni s pádnými argumenty vyslechnutými na Nově o hrozícím lavinovém nebezpečí, číhajícím na každém svahu v Alpách. Musím přiznat, že opravdu pár lavin řachlo,ale taky musím napsat, že bychom se do kopce nepustili, kdyby to nebylo k tomu. Naše výstroj se skládala ze stanů, spacáků, GPS, lyží (já a Michy), snowboardů (Michal,Jirka) a Wildovo skyalpinistické výbavy. Všechno se to i s partou jídla vešlo do dvou aut. První posádka já a Michy, druhá - neskuteční sourozenci Povolných a svérázný Moravan Wilda. Nástup do kopečka jsme zvolili od Hallstattu, kam jsme dorazili asi kolem 13. hodiny.Cesta ubíhala velmi pomalu - cesty nacpané stěhujícími se lidmi do 100 % nejlepšího místa, kde se dá Silvestr oslavit, a toto všechno ještě umocňovalo husté sněžení. Nicméně nějaké to zpestření po cestě bylo v podobě kuriózních kousků, které předvedl Michal a mnou zvolená cesta středem Gmundenu. Auta jsme nechali kousek od Hallstattu. Balení věcí pro změnu okořenil Michy. "Michy bacha na ty brejle máš je na kufru". Michy: " Jasně". Po chvilce Michy zavírá kufr a já se válím smíchy. Ze zavřeného kufru koukají akorát nožičky od brejlí. To už jsme v slzách všichni, mimo Michyho.Ten přišel o dva dny staré brýle a jasný rozhled. Michy se pokouší brýle narovnat, říkáme mu :"nerovnej je, prasknou ti". Michy opět neohroženě odpovídá :"neboj vlka nic". No a v zápětí se popadáme za břicha po druhé - brýle na dva kousky. Konec srandy a vyrážíme. První úsek se šlo v celku po ušlapané cestě, ale než jsme se dostali do tempa ,začli topit bukovým. Druhý úsek už si s úsměvem na rtu vyšlapoval pouze Wilda na skialpech. Tábor jsme začli stavět něco kolem 16.15, začala padat tma. V noci se vyjasnilo, ale ve stanu (spacácích), jak jsme se ráno shodli, bylo až moc teplo, jediný Jirka měl na jazyku pořád něco v tom smyslu "Mamička prečo jsi mne tak dlúhého porodila"(190 cm).

Pátek 31.12. - Vítá nás azurová obloha a nasvícení velikáni sluncem, po snídani a sbalení tábora , něco kolem desáté vyrážíme. Cílem je dojít co možná nejvýše a vůbec by nebyl špatný nocleh na horské chatě a oslava Silvestra z rakouskými kolegy. Vychazíme asi z 900 m.n.m., kam jsme došli včera. Michalovi stále chybí mraky prašanu. Za hodinu už nadává,protože se jím brodíme po prsa.Jenom Wilda si vykračuje s úsměvem na rtech a stále nás upozorňuje na krásy krajiny. Já si myslím, že my, co jsme šli po svých jsme měli z výstupu větší zážitek, řekl bych, že se nám to nějak víc zarylo pod kůži a hluboko do paměti. Zatím co jsme si pochutnávali na obědě se kolem nás prohnala skupinka skialpinistů. Po dlouhé době nějaký lidé, na druhou stranu, nám ale projeli dosud panenský svah. Zastávky a střídání na čele skupiny jsou nyní častější. Z prašanu se stavá velký protivník v postupu do kopce. Kolem půl třetí docházíme k Tiergartenhutte ( 1425 m.n.m.). Rozhodujeme sezde zůstat, i když chata je zavřená. Na Wiesberghaus už bychom to za světla nestihli. Děláme čaj a teplou polévku. Projíždí další skupinka skialpinistů, Silvestr budou slavit asi dole v Hallstattu. Stavíme stany a snášíme dříví na oheň. Postupem času, jak oheň prohořívá níž a níž, děláme ledové stupně odhazováním sněhu, až se oheň prohořívá na pevnou zem a výškový rozdíl mezi udusaným sněhem před chatou a ohništěm je skoro metr. Celkem pohodlně se nechá sedět na prkně a nohy vyzuté z bot si příjemně hřejeme u ohně. Kolem půlnoci se roznáší mezi skálami ohromné detonace, těžko říct odkud, ale určitě na každé chatě měli nějaký ten ohňostroj nebo dělobuch. My jsme samozřejmě nezůstali pozadu a živě diskutovali, kdo koupil lepší. Nebe nad Hallstattem se blýskalo ještě hodinu po půlnoci.

Sobota 1.1. ráno se opět shodujeme na tom, že ve stanu bylo ještě větší horko než noc před tím. Pomohlo tomu i zatažení oblohy a drobné sněžení. Jirka měl opět na jazyku něco jako : "Mamička prečo..."(190 cm). K snídani jsme snědli všechno co zbylo, sbalili se a už se nemohli dočkat sjezdu k autům. Baťohy na zádech zajišťovaly i při sjezdu to, že se opět topilo bukovým. Na závěr se postaral Jirka o zpestření tím, že kousek před dojezdem se sním utrhla sněhová bariéra a zmizel v pěkně hluboké rokli. Naštěstí zůstal viset asi tak 2 metry pod cestou. Spojeným úsilím jsme ho vytáhli. Pak jsme chvilku počkali než si dal cigárko a pokračovali dál. Na parkoviště jsme vlítli s radostným pokřikem. To už bylo celkem naplněné týpky podobného ražení. Sbalili jsme opět všechny věci do aut, žádná kapitolka s brýlemi se už neopakovala a valili jsme domu.

 

Home - Foto