Slovenský ráj

Tak nějak dlouho už to v nás krystalizovalo, že bychom mohli vyrazit na Slovensko, přesněji do Vysokých Tater, ale po zralé úvaze zbývajících členů výpravy, že chodit po takových výškách a zrovna o prázdninách v čase klidu a míru není nejlepší nápad jsme vyrazili do Slovenského ráje.

Den první : Z Českých Budějovic jsem vyrazil sám, což bylo podle plánu ,ale ve Veselí nad Lužnicí měli přistoupit Faly s Pavlou, kteří vyrazili z Milevska a Tábora. Když nenastoupili ve Veselí, začal ve mne pomalu vrtat nějakej ten červ ,ale ještě jsem byl poměrně v pohodě, protože jak je oba tak znám je to všechno v klídku. No, ale to už neuvěřitelně rychlí expres České Budějovice - Brno projel i Kardašovou Řečicí, kde jsem ještě toho červa držel na uzdě. Pak mne proukousal skrz na skrz a já začal doufat v Petyho, čtvrtého a posledního člena výpravy, že nezklame a nebudu muset muset absolvovat expedici sám. No, ale co se nestalo, v Jindřichově Hradci na mne z peronu koukaly dva páry vytlemenejch očí a prej proč čumím jak husa do flašky - spíš z flašky. Zbytek cesty na Slovensko jsme mlátili hubou jaký bylo zatmění Slunce a kde ho kdo viděl a kde co támhle, co jak tam a proč tohle, no zkrátka do té doby než nás zmohla cesta .

Den druhý : Ráno jsem se probral asi v 5.10 h, celej dřevěnej, každý určitě zná noc strávenou v pololeže, polosedě. Ve vlaku už bylo nevídaně rušno, tak jak nastupovali lidé, přibližující se tímhle vlakem bůh ví kam. To mě, ale nerozhodilo, protože vrcholky Vysokých Tater na obzoru, vylézající z mlhy, miluje snad každý.Probudil jsem ty dva spáče a přemlouval je, ať vystoupíme v Popradu a pokoříme nejvýše položené hostince na celém Slovensku. Samozřejmě se mi to nepodařilo a co chudák Pety, který na nás čekal už v Čingově - brána do Slovenského ráje. Ze Spišské Nové Vsi jsme autobusem dorazili na zastávku Čingov - náves. Tam jsem se měli setkat s Petym, který dorazil o den dříve z Maďarska, kde byl pozorovat zatmění Slunce. Pustili jsem se do snídaně z vlastních zásob, klasicky nějaká ta paštička z játrového... a kde se vzal tu se vzal a stál před námi Pety. Po vydatné snídani jsme zamířili do kempu, kde jsme založili BC a vydali se směr Tomášovský výhlad.Samozřejmě nás ovlažil "mírný deštík", ale rozhodli jsme se jít dál, i kdyby trakaře padaly. Tomášovský výhlad opravdu nezklamal. Bylo vidět pár metrů před sebe, skalnatá terasa dávala tušit solidní prolítnutí v případě kroku do neznáma. Odtud jsme sestoupili k Preilomu Hornádu. Pro ty co tam nebyli a zběžně naplánují projít tento pár kilometrový úsek na hodinku max. na dvě, chci upozornit , že nesmějí jít po dešti, kdy se ze značené turistické stezky stává solidní Camel Trophy a z mokrých kořenů udatný soupeř v boji o Váš kotník. Cestu zpestřují kramle a rošty zasekané ve skále nad říčkou. Občas Vám vyplaví adrenalin mírně vyviklaná kramle a můžete si být jisti, že v té nejméně vhodné chvíli. To už ale svítilo Slunce a z Preilomu Hornádu jsme dorazili ke Spišské kolibě. Pěkně zařízený kemp plus panorama Tater možná za příplatek - nevím. Odtud je to kousek do rokle, jíž protéká říčka Suchá Belá. Tuto část jsme ohodnotili jako nejhezčí. Úzká soutěska, kde se jde korytem potoka a obklopují Vás kolmé vápencové stěny, cestu zpestřují žebříky - dost stabilní. Zpátky do Čingova jsme se vraceli přes Kláštorisko. Zde byl otevřený bufet - drahý. Na vykopávkách ve zřícenině kláštera pracovala parta studentů. Ti Vás ochotně seznámí s průběhem vykopávek a se zpracovanými plány rekonstrukce a s přeměnou na muzeum nebo v nějakou jinou instituci. Podle mého názoru dost utopie, ledaže by se našel nějaký bohatý šejk z emirátů. Když se však tento plán uskuteční budu jen rád. Z Kláštoriska jsme se už za slunného pozdního odpoledne vydali k Čingovu. Tentokrát jsme spatřili Tomášovský výhlad ze zcela jiné pozice - ze spodu, a jiné situace - za slunného podvečera. Neměl jsem už sil a myslím, že ani zbytek výpravy vyškrábat se nahoru a tak jsme začali nadávat proč už nebylo ráno hezky. Do BC jsme přišli za tmy. V provozu bylo jediné kulturní zařízení, samozřejmě nacpané až po střechu. Velitele hospody dělal mlaďas, celkem mu šlo vše od ruky až na točení piva. To byl "porod". Každý proto rovnou kupoval 2x více piv než bylo pijáků, a tak se to ještě znásobilo. O pivu raději nic psát nebudu, ale po náročném dnu chutnalo celkem výborně.

Den třetí : Zvolili jsme ho jako "odpočinkový"- co kdyby se někomu něco náhodou stalo - pěkně jsme si naběhli, a vydali se do Levoče za mistrem Levočským a jeho oltářem. Ze Spiš.N.Vsi jede vlak co hodinu. Gotický oltář opravdu stojí za zhlédnutí i díky velmi usměvavé sprevodkyni, jen nejvyšší část by mohli narovnat, jde jim tak troche šejdrem. Z města se dá dojít za 45 min. na nedaleký kopeček, na kterém je kostelík, ve kterém sloužil mši papež Jan Pavel II. a samozřejmě bezvadný výhled do kraje. Po výstupu a sestupu jsem zasedli na náměstí, na zahrádku a objednali si 3x colu a jeden džus. Číšník přišel až za pěknou chvilku. Decentně jsme vyhltli colu a shodli se přinejmenším na divné chuti a na tom, že s colou to mělo společnou asi jen barvu. Pavla, která si dala džus, jak se později ukázalo vyhrála. Výlet v Levoče jsem zakončil zmrzlinou a vlakem jsme se opět vrátily do Spiš.N.Vsi a odtud pokračovali do obce Dedinky, kde je přehrada s kempem. Odtud jsme chtěli podnikat další výpady do Slov. ráje. Pro mne se změnila cesta autobusem v peklo. Z počátku lítaly fóry jako : "jaká byla zmrzlina", nebo " ...co mandarinková.." atd.. Po ruce jsem měl igelitku - naštěstí brinzové halušky proložené colou, pivem a zmrzlinou jsem si ještě nějakou tu hodinku užil. Po zabydlení v kempu zbytek vyrazil za kulturou a já ležel ve spacáku a čekal až umřu. No a ve 21.00 to začalo. Brinzové halušky podruhé spatřily světlo světa a do rána jsem pravidelně asi po hodině musel ze spacáku a mezi tím se mnou lomcovala zimnice. Odhaduju, že mohlo být asi 23.00 a Faly s Petym mě nenechali ve štychu, a tak jsme se začali vzájemně doplňovat. Jediná Pavla byla v pohodě.

Den čtvrtý : Ráno Pavla vstáva , vyspalá do růžova a kouká na nás a prej proč máme tak "vyblitý ksichty" - opravdu trefná poznámka. Já už jsem skoro v pohodě, Pety s Falym ještě chodí značkovat kamsi za kemp. Rozhodujeme se expedici ukončit. Cestou domů ještě navštěvujeme Dopšinskou Ĺadovou Jaskyňu. Průměrná teplota i přes léto je uvnitř jeskyně -2°C, protože při cestě do jeskyně pršelo, měl jsem strach, aby se mi poncho nezlomilo v nějaké nepředvídané zatáčce uvnitř jeskyně - no zkrátka kosa. Kousek u jeskyně je příjemná restaurace. My tři pacienti si odvažujeme objednat pouze čaj. Pavla si dává obět. Když vidím hovězí vývar, neudržím se a prohlašuji, že ten mne nemůže rozhodit spíš naopak. Polévka byla opravdu výborná, sedíme ještě chvilku než se prohřejeme. Pohled na naše bílé obličeje a skleněné oči zničené třemi deckami coly musel být úchvatný. Faly i Pety jsou ještě pořad špatný i po cestě z Popradu, ale pomalu už se dostávají do formy.
U nás doma v ČR už jsme byli všichni v pohodě, a tak expedice skončila beze ztrát.

Home - Foto